Nazdar Jirko, ahoj, ahoj, ahóóóóóóój.

Už ani nevím, kdy jsem naposledy psal nějakému chlapovi. Možná z vojny, ale to už je bratru 40 let…„Život je jen náhoda“ se zpívá v jedné melancholické písničce, kterou jsme pěli na Lužnici a ty jsi hrál brilantně na kytaru bez trsátka, až do krve svých prstů. Před asi 9 lety jsem byl na pivu s Pepou (prašivkou) jako každý rok a on mě říkal, že něco píšeš o folklóru. Skripta se ke mně nedostala a tak jsem nato později i zapomněl. Nedávno mi volal Petr Lederer (jistě si vzpomeneš), že něco hledal na internetu a NÁHODOU narazil na tvůj web. Povídal, že tam máš svoje knížky a taky tu „Jau trádadá“. Ihned mě blesklo hlavou, co mi říkal Pepa a požádal ho o link. Web jsem navštívil a knížku okamžitě stáhnul. Četl jsem ji takřka najednou a to buď na PC, nebo v mobilu, podle toho, kde jsem se zrovna nacházel. No a tak po jejím přečtení jsem se rozhodl, že ti o tom musím něco napsat. Tak píši.

Jistě tě dnes ani nenapadlo, že se ti po 10ti letech, co jsi to napsal a po 9ti letech, co jsi to vydal, ozve ještě někdo, kdo byl také byť v malé míře, účastníkem tvého vyprávění. A přece. Takový je prostě život – NÁHODA.

Hned v úvodu ti Jirko vysekávám hlubokou poklonu a svůj širák odhazuji v dál i s brejlema. Ještě se k tomu vrátím.

V záhlaví svého díla jsi požádal o pomoc cca 15 svých spolubojovníků té doby. Moc ti nepomohli že? Nejprve velké nadšení – Jirko piš, v polovině – Jirko brzdi, abys někomu neublížil a ke konci tě např. Rejšková, byť slušnou formou odmítla. S tím zásadně nemohu souhlasit. Vyčítají ti pijatyky, které popisuješ, ale ty tam o nikom nepíšeš, že byl „vožralej jako prase a válel se po zemi“. K folklóru prostě vínečko patří jako k velbloudovi hrby!!! Psal jsi to, tak jak to bylo!!!. Vždyť celé to dílo je z velké části vlastně tvoje autobiografie, ale zasazená do prostředí folklóru, ve kterém jsi strávil taky kus svého života. Ono je jednoduší kritizovat, ale tak tady je čistý papír, tužka a můžete začít!! Napište to jinak – lépe!! Nikdo nic nenapsal. Protože sepsat v podstatě reportáž o dějích, které se staly před 30 lety (v době kdy jsi to psal), dataci, jména, místa konání, aby to mělo postoupnost, hlavu a patu není žádná sranda. Já tě obdivuji, jak si to všechno můžeš pamatovat. Ano, něco vyčteš z tištěných programů Vycpálkovců, ale např. soubor Radost za Sedláčka nic takového neměl a přesto jsi to popsal velmi dobře, včetně jmen. Ty sis asi musel už tenkrát psát nějaké poznámky, nebo deníček či co…?? Ať jsi to dokázal jakkoliv, sepsal jsi dílo, které zaslouží zejména od účastníků té doby, velké uznání.

Ještě si dovolím pár slov o těch profesionálních kriticích, a sice o paní Tukeové a pana Pfeffera. Po přečtení jejich kritik se mi ihned vybavil hudební kritik pan Černý, který za bolševika psal do časopisu „Melodie“. Ta jejich květnatost vyjadřování, stavba textu, ta hravost s lingvistikou – hmmm, to je počteníčko. No dobře, nejsem odborník, tak je nebudu kritizovat. Ale ta poslední věta pana Pfeffera „Koneckonců vždyť si to může napsat každý z nás sám“ mě opravdu zvedla ze židle.

NEMŮŽE, pane Pfeffer, protože k tomu je zapotřebí spisovatelský talent, píle, trpělivost, znalost věci a také věnování spousty času. Pokud některá tato vlastnost chybí, tak nikdo nic nenapíše!!!! Z celého Vycpálkovského souboru se našel jen jeden s těmito vlastnostmi – Jiří Odvárka pane Pfeffer.

Uf, to jsem si ulevil. Já tedy budu psát sám za sebe, ale myslím, že nebudu osamocen, kdo ti je za tvé dílo vděčný. Mám dojem, že ti to z těch kritiků nikdo nenapsal, tak ti to napíši já.

Jiříku, ty jsi tímto dílem otevřel window, které já zavřel již z dnešního pohledu před 30ti lety. Neumíš si představit, jakou jsi mi udělal radost. Všichni víme, že čas nejde vrátit, ale vzpomínky ano. Najednou jsem byl tam, kde nám bylo dobře, a byla sranda. Opíral jsem se o parapet tohoto okna plnou silu a kochal se pohledem. Tu kápla slza (opravdu), tu jsem se válel smíchy (taky opravdu). Vlétnul jsem do skříně, kde mám krabici s fotkami a bylo mi úplně senzačně. Pár ti jich pošlu.

I když se to odehrávalo v „normalizačním kvasu“, tak lidi měli k sobě blíž, jak píšeš sám v úvodu a to se už nikdy nevrátí. Právě z tohoto pohledu, má tvé dílo velkou hodnotu a za to ti patří velký, velký dík.

Nedávno jsem se vracel autem do Prahy a zastavil v hospodě u silnice na polívku. Banální záležitost. Až na jeden detail. Na vstupních dveřích měli cedulku, na které stálo: „Wifinu nemáme, bavte se mezi sebou“. To jsme to dopracovali.

Tak Jirko, přeji ti hlavně pevné zdraví a hodně tvůrčích sil při psaní dalšího dílka.

Opravdu srdečně tě zdraví Tomáš Jakš